Tento typ osvětlovací techniky spatřil poprvé světlo světa na počátku 30. let minulého století. Šlo o první pokusy s vlastnostmi čistého sodíku a tehdy bylo možno laboratorně vyrobit pouze nízkotlaké transparentní baňky. Nevýhodou bylo však nepříliš dobré podání barev světla, bylo výrazně teplé a značně zkreslovalo skutečný obraz, zvláště u modré a zelené barvy spektra. Nízký tlak sodíkových par se dodnes aplikuje u některých výrobků, jejich využití je však omezené a specifické. I přesto se s nimi setkáte na veřejných prostranstvích, v tunelech a podchodech, nebo v některých úsecích silnic a dálnic.
První vysokotlaká sodíková výbojka 400 W se začala sériově vyrábět až o třicet let později, při vyšším tlaku se mění podání barev do příznivějších tónů a tím pádem je možné nasadit je prakticky kdekoli v exteriéru. Nejsou sice příliš vhodné pro pracoviště, kde je kladen důraz na bdělost, ostražitost a minimální únavu, ovšem jsou považovány za ideální svítidlo pouličních lamp, okrajů silnic, parkových a lázeňských zón, zkrátka všude, kde je třeba snížit světelnou zátěž, vnímanou někdy jako světelný smog.
Proč se nenahrazují velkoplošně LED diodami
Proč stále zůstávají platným hráčem mezi osvětlovacími zdroji, a neprobíhá celorepubliková náhrada za modernější svítidla na bázi polovodičů? Odpověď na tuto otázku je jednoduchá – z ekonomických i praktických důvodů. Prozatím se nevyplatí investovat značné prostředky do jiné technologie – náklady na provoz a údržbu jsou stále velmi nízké, vykazují vynikající světelný tok, spotřeba elektrické energie je přijatelná a rovněž nedochází ke světelnému smogu, tak jako u výkonných svítidel LED, postavených na studené nebo neutrální bílé barvě světelného spektra. Halogenidová svítidla a LED diodové reflektory se osazují spíše na frekventované úseky silnic nebo na přechody pro chodce.