Příroda už to tak zkrátka zařídila. Ať si říká kdokoliv cokoliv, je všem živým tvorům vlastní to, že musí baštit, zbavovat se zbytků zbaštěného, rozmnožovat se a… spát. Platí to pro každého, od drobounkých tvorečků, jež lze jen těžko uzřít lidským okem, až po učiněné obry, platí to pro tvory oplývající rychlostí stejně jako pro šneky ploužící se jako šnek, platí to… Prostě to platí pro všechny. Každý živý tvor si alespoň čas od času dopřeje nějakého toho šlofíka.
V daném okamžiku se na rozhraní louky a lesa nedaleko od malé obce sešlo několik zvířat, obývajících tato místa, a protože právě žádné z nich nemělo nic na práci, začala mezi sebou rokovat. Nešlo o žádné důležité řeči, spíš jen o takové to obyčejné tlachání, kdy přijde na přetřes kdeco, co komu zrovna přinese slina na jazyk. A právě v onom okamžiku se tu klábosilo o spánku.
Párek laní tu smutnil nad tím, jak je to tu v zimě těžké. Jak obtížné je pro ně sehnat potravu, jak ztěžka se jenom za touto brodí hlubokými závějemi a jak je nebezpečné to, že jsou tyto v oné bílé záplavě se svou hnědou srstí dobře viditelné. Jak jenom právě neskrývaně záviděly medvědovi, který se nabaštěný k prasknutí už co nevidět někam zahrabe a nevyleze až do jara. „Také bychom se chtěly mít jako ty, medvěde! Celou zimu jenom spát a spát, to by byla věc!“
Zatímco laně vedly tyto posmutnělé řeči, zajíc vysloveně vzlykal. Protože i on by si nejraději někam zalezl a vylezl zase až zjara, jenže ani on tak učinit nemohl, i on se musel po celou zimu brodit závějemi a doufat, že si na něm nikdo a nic nesmlsne, až bude zbaven možnosti utíkat. „Ty se máš, medvěde,“ vzlykal, „tvůj spánek bych chtěl mít.“
A netopýři? Ti si zoufali neméně. Protože ti sice mohli prospat zimu kdesi v opuštěné sloji, jenže zkuste si být na jejich místě! Zkuste si spát někde celé měsíce zavěšeni hlavou dolů!
Vrány, vrabci, lišky,… Kolik jenom tu bylo právě zvířat, jež záviděla medvědovi. Záviděly mu dokonce i myši, které si sice také mohly na zimu zalézt do díry a ani nos z ní nevystrčit, jenže ty pro změnu lekala představa, že je zavalí závěje a ony ven prostě nebudou moci, ani kdyby chtěly.
A co medvěd na to?
S bohorovným výrazem dával ostatním najevo, jak se má. Jak se přes zimu skvěle vyspí do růžova.
Ovšem kvůli absenci mimiky v jeho tváři nikdo z přítomných nepostřehl, že i jeho něco „žere“. Že ani on není tak nadšený, jak by podle ostatních zvířat být měl. I on záviděl.
Lidem z oné nedaleké obce. Protože se tam jednou zašel podívat, zda by se tam náhodou někde nenašlo něco k snědku, a od té doby ani on neměl klidný spánek.
Protože co by i on jenom dal za to, kdyby měl také ve svém brlohu něco tak skvělého jako . To by teprve byl zimní spánek!
